Je večer. Vzduch se ani nehne, potím se i jen u nehybného sezení na sedačce. Na sídlišti mrtvo, na parkovišti přehlídka padesáti odstínů podprůměrnosti. V bedně nuda a kdyby umřít nebylo tak namáhavé, asi bych se do toho samým vedrem pustil. V rohu stojí zdánlivě nejnudnější auto ze všech. Auto, které je většinou samo o sobě definicí, že už to majitel vzdal se vší zábavou a snad aby ho náhodou neunavilo už od pohledu nějakými divokými tvary, je…hranaté. Chtělo by se říct, že má čisté linie kolem dokola, ale „kolem dokola“ zrovna přesně nevystihuje tvar karoserie. V rohu stojí Volvo. Kombi. Tvar cihla. Image tank. V bedně nuda. A přitom…

Kdo může na tohle dát 17″ kola? Navíc v podstatě jen obalené do gumové folie P-Zero o rozměru 205/45/17? Proč má nárazník tak nízko? A je stříška na kufru jen proto, aby nezatékalo do stěrače? Co znamená to „R“ na zádi? Že by na bedně šlo něco naladit ?

Volvo 850R přišlo jako pokračovatel verze T-5R. Představte si situaci, kdy se „pankáč“ stane ředitelem domova pro seniory. Nějak tak zapůsobil příchod verze T-5 a T-5R do modelové řady Volva v devadesátých letech. Marketingový tým Volva tenkrát moudře definoval priority prodejů a rozhodli se do prestižní série BTCC nasadit model 850 Kombi. Zpětně se sice nedá mluvit o závodních úspěších nebývalých rozměrů, ale fotky modro-bílé „ledničky“ se dvěma koly ve vzduchu byly přeci jen lepší reklamou, než jakákoliv přesvědčovací kampaň ze střižny. A pak tu byl ten zvuk. 5válec, turbo, víceprvové zavěšení kol, perfektní tuhost karoserie. Volvo zázrakem přetavilo stigma auta pro důchodce na hip status střední třídy.

Jistý J.C. z nejmenované nejsledovanější estrády o autech tehdy  test 850R uvedl slovy: „bring back the punk! bring back the Volvo“ a následně si jedno koupil, překřtil na „terminátora“ a psal sloupky plné chvály. Jenže doba pokročila, 250hp vymáčkne dnes pomalu i nákupní vozík ze svého 14x přeplňovaného jeden-a-půl válce, převodovka má jen 5 stupňů (taky vzpomínáte na dobu, kdy si 911 Turbo vystačilo jen s 4° skříní?). Na 17″ kolech jsou dnes autíčka na dálkové ovládání a to auto nemá ani city safety a nepohlídá vás v pruhu, když vám rebarborové smoothie skápne na polo od Prady, zatímco v koloně sjíždíte instagram.

Rozhlédněte se po parkovišti znovu. Většina těch aut, co stojí kolem, je naprosto jasně zařaditelných do dekády vzniku. Tady máme čelní světla protáhlá až pomalu do půlky dveří, jinde zase divokou směsici linek v kim-či duchu, ocucaný, beztvarý bonbonek náhodného hatchbacku, co je snad rovnou vyráběný se záměrem, aby ho co nejvíc klientů ztratilo na prvním větším parkovišti a muselo běžet pro nový. A v rohu stojí dlouhý, štíhlý, jednoduchý tvar, nízký ponton karoserie s maskou hrdě vztyčenou proti všemu, ukončený nestárnoucím pruhem vertikálních světel, jejichž odkaz používá Volvo dodnes. Na tom autě totiž nemá co zestárnout.

Mačkám tlačítko na přívěšku klíčů. Centrál se i po těch letech odemkne bez chyby a před vámi jsou skoro až nemoderně působící sedačky v geniální kombinaci broušené kůže na středu a hladké, velmi odolné kůže na exponovaných bocích. Černý, kožený volant má ve spodní části segment čalouněný šedou kůží a palubní deska byla k dispozici ve dvou podivných odstínech dřeva. Ne, že by tohle byl zrovna příslib zábavy. Jenže pak usednete do těch fantastických gaučů, sedačka Vás obejme, díky bezkonkurenčnímu rozsahu nastavení najdete polohu a…jde se spát.

Ač by k tomu pohodlí svádělo, tak ne. Čas probudit bestii. Otočím klíčkem, motor se usadí na tichém barytonu, zařadíme jedničku a…zíváme. Jakože tohle je tehdejší superkombi?! Motor sice hezky zpívá, v interiéru je víc než příjemně, ale český tankodrom přetaví svoji kvalitu skrze obuté slupičky v kakofonii nepříjemných ran, kdy se pokaždé budete omlouvat těm nádherným sedmipaprskovým kolům. Jednak proto, že skvěle dotváří design téhle legendy, ale hlavně proto, že spíš najdete na netu fotku jednorožce v HD, než abyste sehnali použitou sadu kol Volans.

Tak kde je do háje ta zábava?! Tohle je ikonické Volvo 850R? Za melodického zvuku vrnící šelmy jsem za městem. Silnice se otevřela a protože přes poslední křižovatku stále platí 50km/h limit, město opouštím se zařazenou trojkou. Otáčky jsou někde nad 2tis. a sešlapávám plyn. Šelma se vcelku líně zvedá, a než se doloudá k 3tis., už jde zahlédnout drápky. No a pak se „šneček“ nadechne a začne zpívat. Auto vystřelí tak, jak 350Nm zavelí, a najednou máte zaměstnané všechny smysly. Zrak sleduje cestu, hmat se pere s volantem, který vás informuje, že si kola hrábly i při přeřazení na čtyřku, sluch právě našel nový oblíbený zvuk a čich cítí blízkou ztrátu řidičáku, jestli toho brzy nenecháte. A vy nenecháte. Neomrzí to. Nikdy. Ani u pumpy, když už jste tam znovu. Ani při opakované výměně předních pneu. Brzy budete znát obsluhu všech čerpacích stanic jménem. Ne že by auto tolik žralo, tady nevybočuje z toho, co jde od podobné kategorie čekat. Vy ten benzín prostě budete CHTÍT pálit. Pověsti praví, že ve vysokých rychlostech (samozřejmě jen na autobahnu) auto naplno využívá překvapivě skvělé aerodynamiky, bez zbytečných kudrlinek vířících vzduch ztichne, jako kdyby zakleknulo a velmi svižně letí až k omezovači u 240km/h. Říká se to. V autě je takový klid, že vám posádka spokojeně usne a vy řadíte jen aby motor zpíval, protože samotné pružné zrychlení je zábava, na kterou máte chuť pořád. Mám rád schizofrenní charakter motoru. Do tří tisíc otáček jste za průměrného „bloody Volvo driver“ a pak…zmizíte.

Ne. Tohle je vzpomínka ze které odmítám vystoupit. Najděte si nejbližší 850 T-5, a jedno jestli italskou 2.0 T5 155kw, plnotučnou 2.3 T5 166kw, ikonickou T-5R na které se vývojem podílelo Porsche, nebo vrchol potravního řetězce v podobě Volva 850R a vyzkoušejte, jak rychle se dokáže ocelový ingot přesouvat. Nečekejte od něj na trackdays zázraky (ačkoli některá videa z Nordschleife značí opak a vy se k nim budete chtít vracet už jen pro ten zvuk), spíš velmi rychlé, velmi zábavné, velmi pohodlné a velmi stylové přesuny Evropou. Jako špičkový model své řady vyjížděly Volva 850R v maximální výbavě s minimem možných příplatků, kde rozhodnutí spočívalo jen v otázce střešního okna, volby převodovky a výhřevu zadních sedaček. Auto je tak dodnes naprosto bez problémů provozovatelné, aniž by přitom bylo zbytečně složité. Dvouzónová klima, výhřevy, špičkové audio, sedačky v elektrice…a přitom bestie, co vás pohltí.

Jestli tohle není legenda devadesátek, ať do smrti jezdím Tuk-Tukem kolem Gothenborgu bez kulicha.