Perfektně střižené Sacco

Přesně padnoucí sako by mělo být základem šatníku každého gentlemana. Kus oděvu, který váš krejčí, co šil ještě vašemu tátovi, ušije přesně tak, aby lichotil tam, kde je třeba a zakryl nedokonalosti, které by tolik působivé nebyly. Každý záhyb, volba barvy i materiálů je zakàzková práce plynoucí z důvěry mezi vámi a krejčím. Je to „libůstka“. Kus v šatníku, který vás dost možná nikdy neopustí, barva nevybledne, knoflíky z rohoviny budou jen získávat patinu. Ale pokaždé, kdy ho vezmete do společnosti, budete o řády výš nad běžnou konfekcí.

Proč ale začínám článek o SL u krejčího?

DĚJEPIS

Rok 1933 přinesl světu ne zrovna příjemné události. Říšský president Hindenburg jmenoval kancléřem jistého A.Hitlera. U  Na Rusko dopadl meteorit. Neapole proběhla erupce Vesuvu. Ale v Itálii se toho roku k životu poprvé nadechla také úplně jiná „sopka“. Sopka umírněné kreativity, automobilovým fanouškům známá jako Bruno Sacco. Designér, jehož práci jde dodnes obdivovat pro její nestárnoucí, jednoduché a jasně definované linie. Chcete víc výdechů? Brutální křídla? Nečekané zlomy rozbíjející hladké plochy? Nebo obecně jen nějakou tu „vlnku“? Zkuste se zeptat u Luigi Colaniho, signore Sacco nemůže sloužit.

Bruno Sacco prosazoval „horizontální homogenitu“( princip jasné vizuální identity napříč výrobní řadou) a zároveň „vertikální spříznění“, kdy nový model nemá působit tak, aby jeho příchodem předchůdce zastaral. Zjednodušeně? Nadčasovost a jasná identita značky.

Kus v garáži, který vás dost možná nikdy neopustí, barva nevybledne, knoflíky budou jen získávat patinu, ale pokaždé, kdy ho vezmete do společnosti, budete o řády výš nad běžnou konfekcí.

Mercedes SL řady 129, čtvrtý následník řady SL se světu představil v Ženevě v roce 1989. Nutno dodat, že s jeho příchodem nezestárnula ani řada 107, natož „Pagoda“ a už vůbec ne legenda legend, původní 300SL. S příchodem generace 129 se pouze definitivně potvrdil odklon od původního významu SL jakožto „sport leicht“ spíše k „sport luxus“.

Autu nelze v jakékoliv verzi upřít určitou opulenci a nadřazenost. Na začátku devadesátých let se právě „eselo“ alias „žehlička“stala ultimátním strojem snů většiny extrovertních podnikatelů, podnikavců a podvodnikavců. I na mém rodném maloměstě jedno jezdilo. Dvoubarevná 500SL, Lichtenštejnská RZ, rodák za volantem a po letech hořká pachuť z konce jeho podnikání. Prostě typický obrázek 90.let.

V zemích na západ od Aše patřilo SL k výbavě letních sídel na pobřeží skoro tak samozřejmě, jako u nás fialové sako k bílým ponožkám v mokasínách. Roky nicméně plynou, úspěch se už měří na jiných frontách a tak naštěstí i SL pozbylo všech negativních odstínů image, kterou si sebou dříve neslo. Jak je na tom dnes? Je na tom skvěle. Tak by mohl článek končit. Ne?

HRDINA Z PLAKÁTU?

Přicházím k ne úplně opticky zachovalému kousku v poměrně vzácné kombinaci nejslabšího řadového šestiválce,  manuální převodovky a uspořádání 2+2. Auto i přes optické vady má prostě dokonalý tvar. Tím spíš, je-li obuté do fantasticky „devadesátkových“ dvourozměrných třípaprsků z Bottropu. Kola samy o sobě vypadají jak atrofovaná třícípá hvězda. Takový „zaměřovač“ na anabolických steroidech. Ani jedna linka není špatně, dlouhá kapota by snad byla schopná hostit menší piknik, a posádka sedí prakticky na zadní nápravě.

Otevírám dlouhé masivní dveře, padám v podstatě až na zem do rozměrného křesla a kolem mně se rozkládá střízlivý, velmi kvalitně sestavený interiér. Sedačky nesou stopy intenzivního stání na slunku, kůže a potažmo její sešití už nejsou ve stavu 1A, ale za to z nich je znát patina jižních paprsků, mořského vzduchu a spousty příběhů, kterými si auto prošlo.